Teoreticky můžeme mít teorii komunikace v malíčku. Můžeme znát techniky aktivního naslouchání typu parafrázování a zrcadlení (opakujeme přesně to, co jsme právě slyšeli). Přesto často nerozumíme podstatě sdělení. Každý z nás je totiž omezen svým typickým pohledem na sebe, na svět a na druhé. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Ve své podstatě nasloucháme selektivně, v souladu s naším navyklým pohledem (o kterém si myslíme, že je objektivní).
Obecný styl řeči
Každý z nás se zaměřuje na oblasti a témata, jež jsou pro něj zajímavé či něčím důležité – obsah. Pro dorozumění je však důležitější způsob, jakým mluvíme – styl. A i když se někdy náš způsob vyjadřování mění se situací, přesto je nám vlastní určitý způsob, jak mluvíme. Někteří lidé jdou rovnou k jádru věci bez ohledu na následky, jiní mluví pomalu s ohledem na to, co si o nich druzí myslí. Někdo mluví jako když másla ukrajuje, zatímco jiný jako když rachotí kulomet. Někteří lidé povídají dlouhé příběhy bez konce a začátku, zatímco jiní se zaměřují na jasný a definovatelný cíl. Někdo se zaměřuje především na myšlenky, ideje, plány a názory, jiný zase hlavně na emoce a vztahy. A někteří lidé nemluví skoro vůbec.
Mluvíme, i když nemluvíme
Většinou si neuvědomujeme, že naše tělo o nás sděluje mnohem více než slova a tón. Stejně jako si většinou neuvědomujeme, že a jak dýcháme (byť se za den nadechneme cca 20.000x!). Možná to vypovídá o obecné tendenci naší kultury oddělovat mysl od těla a tělo samotné vnímat jako pouhý nástroj k dosažení cílů.
Pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší! Některé studie říkají, že samotná neverbální komunikace má na dorozumění mezi lidmi vliv alespoň 55%. Dáme-li dohromady řeč těla a náš obecný styl řeči včetně tónu (nejde o to, co říkáme, ale jak to říkáme), jsme na 90%.
Z čeho si uděláme první dojem o člověku? Často ten druhý ani nestihne promluvit a už na něj máme hotový názor. Může být zajímavé sledovat, jak každý z nás působí, máme-li nějaký dominantní způsob, jakým naše tělo mluví – někoho je hned plná místnost, někdo přihlíží skoro neviděn, jiný se stále usmívá…
Může být důležité zaměřit pozornost na tyto (často přehlížené) signály, abychom lépe rozjměli nejen druhým, ale i sami sobě.
Slepá místa
Aby situace byla ještě komplikovanější, vstupují do hry další faktory. Slepá místa v sobě obsahují informace, které nám nejsou zjevné, ale které druzí lidé vnímají velmi jasně. Stalo se vám například někdy, že vás někdo upozornil na to, že např. často děláte hmm, používáte slovíčko „ne“, mluvíte o sobě ve 3. osobě jako o „člověku“ (místo „já chci“ říkáte „člověk chce“)? Nebo jste si uvědomili, jaké tělové vzorce máte tendenci nevědomě používat (zkřížené ruce či nohy, podpírání brady, vyhýbání pohledu do očí, shrbení aj.)? Takových slepých míst máme v sobě víc. Zjištění o sobě nemusí být vždy příjemná, přesto se vyplatí. Neboť co neznáme, nemůžeme změnit.
Zkreslující filtry vnímání
Můžeme si je lehce představit jako brýle, které má každý z nás nasazené. Když máte modré brýle, svět je modrý. Potíže nastávají, když člověk, s kterým se snažíte domluvit, má brýle červené. Vidíte zcela jiný svět. Tyto filtry zkreslují a mění vše, co říkáme my nebo druzí. Jsou souhrnem nevědomých domněnek a předpokladů, že druzí fungují podobně jako my.
Často odpovídají našemu dominantnímu ennea-stylu. Zaměřujeme–li se např. primárně na to, zda se druzí cítí dobře (jak typicky dělají lidé používající styl 9) nebo na to, zda po nás lidé budou požadovat náš čas a energii, kterou si bedlivě střežíme (jak mají ve zvyku lidé typu E5), nebudeme dostatečně vnímaví, abychom skutečně slyšeli, co nám druzí říkají. Budeme vnímat skrze svůj filtr. Často se s tímto jevem setkávám v párové terapii, kdy se i dlouholetí partneři stále neslyší a nerozumí si. Přou se o to, kdo má pravdu (metaforicky řečeno, zdaje svět modrý nebo červený). Jsme tak navyklí dívat se na svět ze svého úhlu pohledu, že zapomínáme, že to není celá realita (místo 3600 vidíme jen 400).
Styl komunikace a jak je ovlivněn typem naší osobnosti…
Příště se zaměříme na konkrétní popis 9 základních stylů komunikace, které vychází z návyků našeho typu osobnosti. Každý ennea-typ má totiž specifickou řeč těla, styl mluvy, slepá místa a filtry, které zkreslují smysl a zprávu, kterou vysílá jeden člověk k druhému. Pokud známe či najdeme způsob, který dominantně používáme, jsme na dobré cestě zefektivnit naši komunikaci, tj. dosáhnout lepšího porozumění toho, co chceme říct i to, jak je nám rozuměno.
Použitá literatura:
Hayesová, N. (2011). Základy sociální psychologie. Praha: Portál
Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill
.jpg)