Čtěte vy, kdo jste zažili, jaké to je po dlouhé době přiznat, že jste se mýlili.
Dlouho jsme učili podtypy tak, že se jeden z nich jmenoval vztahový.
Základním rysem bylo, že já budu spokojená, když můj partner (nejen životní) bude spokojený.
Není důležité co, ale s kým. Podstatné je přizpůsobit se tomu, co chce ten druhý.
Já sama jsem měla velký problém najít svůj podtyp, protože určitě chci, aby můj partner byl šťastný, aby lidé okolo mě byli šťastní, a definitivně jsem si myslela, že pak budu šťastná i já.
Věru, není to špatná logika. Ale…
Jak mnoho z vás ví, tak přece jen mylná.
A co sebezáchova? Jako že já vždycky první? Nebo sociální podtyp jako že skupiny?
Ale já nemám ráda skupiny a měla jsem problém se tou dobou začlenit.
Nakonec jsem zůstala u sebezáchovy, protože zdroje a jejich kontrola jsou pro mě důležité.
Ale vlastně mi to přišlo celé takové těžkopádné, neužitečné.
Nemluvě o tom, že i moje maminka se považovala za sebezáchovnou a podle definice spadala do tohoto podtypu.
Znovu to nějak nepasovalo, ale…
A takhle to bylo 8 let.
Pak jsem byla na semináři Maria Sikory v Paříži a celé to konečně začalo dávat smysl!
Protože sebezáchova (podle Awareness to Action) není o tom, že se jen postarám sám o sebe, ale že se postarám o sebe a druhé z pohledu zdrojů! Kontrola a moc jsou nad zdroji a tam běží hlavní pozornost a zájem.
Všechno se především nejdřív drží, než se zváží (dost často i po zralé úvaze je to problém), a teprve pak se sdílí (informace, zdroje, ale i emoce).
Sociální podtyp je o vztazích a sociálních sítích, ne o skupinách.
A vztahový podtyp není o vztahu jako takovém, ale o potřebě vysílat a předávat svoje poselství dál, být významný, zanechat dojem!
To, že dělám vše proto, aby byl druhý šťastný, a teprve pak budu šťastná i já, se jmenuje vztahová závislost a v enneagramu nemá své místo!
Vztahovou závislost může prožívat každý člověk bez ohledu na svou enneagramovou strategii i podtyp.
A najednou z mé maminky jasně nebyla sebezáchovná, ale sociální a začalo to dávat velký smysl.
Protože zájem o zdroje a jejich kontrola u ní prakticky neexistují, zato lidé a jejich příběhy jsou to, čemu prostě nemůže odolat.
Taky začal dávat smysl vtip, kterým se bavíme už mnoho let. Mamka se mě vždy ptá, co ti lidi říkali.
A já, pokud mě nezajímá ten člověk nebo téma, odpovídám, že nevím, protože jsem se neptala.
Takže to celé dávalo smysl, problém byl, že to znamenalo přiznat, že jsme se mýlily.
A nevím, jak vám, ale mně a nám se z počátku nechtělo.
Čelíte pak pochybování, musíte vysvětlovat, nedej bože vám někdo předhodí, že je to vaše selhání.
Jsem na sebe a na nás hrdá, že jsme zvládly říct „mýlily jsme se“.
Poznání se vyvíjí.
A pro mě dává Mariovo pojetí mnohem větší smysl, vystihuje realitu a je snadno použitelné a tedy praktické.
Což já (sebezáchova) miluju!!!
A proto jeho kniha, respektive knihy pro mě byly jasnou volbou.
Tohle potřebujeme!
Jak šel překlad a jaké zkušenosti jsem při realizaci získala, by bylo na jiný článek.
Důležité je, že kniha je tu a já to vnímám jako krok dobrým směrem.
